2.2.2. Základní projevy právní jistoty v oblasti tvorby a aplikace práva

Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:

1. Stabilita práva

Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.

A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.¹ V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.

Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.

2. Jednotnost právního řádu

Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“²

3. Zákonnost tvorby práva

Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.

4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost

Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.

Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.

5. Přístupnost právních předpisů

Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“³

Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:

6. Zákaz retroaktivity

Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“

V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.

Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.

V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:

1. Stabilita výkladu práva

Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.

2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí

Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“⁴

Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“

3. Stabilita pravomocných rozhodnutí

Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.

4. Oprávněná důvěra v právo

Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.

Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)

S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.⁵

5. Promlčení a prekluze

Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.

Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.